„Společnost je výtvorem člověka. Společnost je objektivní realitou. Člověk je výtvorem společnosti.“, napsali v roce 1961 ve své knize Sociální konstrukce reality Peter L. Berger a Thomas Luckmann. A nejen společnost, dodávám. Nemoc covid-19 je výtvorem společnosti takové, společnost ji vytvořila a pro společnost se tak stala její objektivní realitou. Nebýt konstrukce covid-19, žádná pandemie by vůbec nevznikla.
„Co je to za blbost!“, slyším křičet mnohé. Virus SARS-CoV-2 je bezesporu nebezpečnou nákazou a o jeho realitě se lze snadno přesvědčit v mikroskopech, specializovaných oddělení nemocnic a koneckonců i na hřbitovech. Je to reálný objekt složený zejména z ribonukleové kyseliny nesoucí genetický kód viru, mající schopnost navázat se S-proteinem na ACE2 receptor lidských buněk. Následky známe všichni.
Ano, přiznávám, že takto to vypadá, ale pojďme si to probrat postupně.
Základní terminologie
Abychom si dále rozuměli, pojďme si nejdříve srovnat terminologii. SARS-CoV-2 je virus. Covid-19 je zkratka z anglického „coronavirus disease 2019“ a označuje nemoc vyvolanou konkrétním koronavirem.
Karanténa je oddělení asymptomatických podezřelých osob od zdravých, aby nedošlo k přenosu nákazy. Oproti tomu je izolace oddělení osob nakažených od zdravých. Proč to odlišovat? Protože jednotlivá opatření s tím spojená se liší např. v délce trvání a samozřejmě mnoha dalších aspektech.
Příznaky nemoci jsou vnějším pozorovatelem objektivně pozorovatelné znaky choroby. Symptomy oproti tomu jsou znaky, které může nemocný vnímat, ale není jak je ověřit např. nevolnost.
Odolnost viru
SARS-CoV-2 má poměrně mnoho jednoduchých omezení. Lze ho zničit teolotami kolem 70 stupňů, ve vnějším prostředí přežije maximálně několik dní. Pokud se dostane do lidského těla, za 2 až 14 dní se vyvinou příznaky covid-19. Dva dny před projevením se prvním symptomů nemoci se člověk stává infekčním pro své okolí. Nemoc pak trvá několik týdnů a neinfekční se člověk stává asi 3 dny po té co nejeví žádné symptomy, zejména teploty a to bez použití prostředků na jejich tlumení. Samozřejmě v praxi se toto prokazuje také testem.
Virus má tedy poměrně malý manévrovací prostor. Nemůže spoléhat na to, že přežije dlouho bez hostitele. Dny jsou spíše maximum. Pokud tedy nedojde k další infekci nového hostitele, celá epidemie končí buď uzdravením hostitele nebo jeho smrtí.
Covid-19 jako konstrukt reality
Slovo karanténa pochází etymologicky z italského slova quaranta (čtyřicet); označení období 40 dnů, po kterou byli na lodích izolováni nemocní bez možnosti vrátit se ke břehu. Stejně tak francouzské slovo quarantaine vychází z tohoto čísla (asi čtyřicet, okolo čtyřiceti). Pokud by se celý svět mohl na tuto dobu uzavřít, žádná epidemie , natož pandemie by nevznikla. Coronavirus by to neustál a vymizel by stejně rychle jak se zjevil. Pouze v delším časovém horizontu bychom vychytávali tu a tam nějaké menší „výbuchy“ skrytých ložisek, ale nejednalo by se o nic plošného za předpokladu, že by karanténa byla aplikovaná opět, ale lokálně.
„Cože? 40 dní? Uzavřít svět?“. Dějme stranou zdali by bylo potřeba 28 nebo 52 dní a považujme to za technický detail. Soustřeďme se na proveditelnost. A zjistíme očekávanou věc – tento plán proveditelný není. I když se ho podaří provést na úrovni jedné země, bude těžké bránit se importu nákazy ze země jiné. Museli by to udělat všichni. A ruku na srdce, to je něco co lidstvo ve své historii NIKDY nedokázalo.
Můžete namítnout, že mnohé země by to ani nedokázaly pro svou špatnou ekonomickou situaci. Ano, to může být skutečný problém, ale copak by nebylo lepší, aby bohaté země topící se v mnohaměsíčních karanténách a následných vlnách, mohutným investicím do vědy a vývoje vakcín, prostě ty slabší pár měsíců nepodrželi nad vodou: Nevyšlo by to nakonec levněji?
Možná, ale celé lidstvo by muselo být schopno jednat jako jeden muž (či žena). Oprostit se od svých svárů, nenávistí, závistí, reálných či domnělých potřeb, opustit slonovinové věže a soustředit se na jiný cíl. Jenže věci se mají jinak.
Konstrukce koronaviru
Oprostit se od svých představ dokáže stěží jeden člověk, natož několik miliard lidí, kteří k samotné hrozbě i reálným rizikům přistupují individuálně. Pro jednoho je to top priorita, které by obětoval lecos, pro jiného trest boží, pro dalšího o osbní neřešitelný problém navíc k těm všem současným.
A tak zatímco jedni si neupřou dovolenou u moře, v horách nebo pravidelné rajcování s košíkem po hypermarketu, jiní se raději věnují tomu co do té doby – aby měli zítra co jíst. Je to jako obrovský počítač, matrix chcete-li, který sám není schopen sebe na chvíli zastavit a vytváří tak živnou půdu pro konstrukci reality v níž je virus nebezpečnou pandemií ničící zdraví lidí i ekonomik. A někdy i životy.
Koronaviurus není tak nebezpečný tím co představuje – programovým kódem skrytým v molekule ribonukleové kyseliny, ale tím jak je schopen využít slabin lidstva jako celku.